BBQ na rozloucenou

V patek (29.4.)navecer nasi spolubydlici Marta s Petrem delali rozluckove BBQ kam pozvali Janu s Peatrem, Hanku s Johnem, Marka, Vierku s Petrem a dokonce I nas ;0)(Marketu) s Honzou ;0) potom Honza privez jeste nase nove spolubydlici Zuzku s Martinem. BBQ se konalo na hristi u tenisovych kurtu za barakem. Vse se jim vydarilo, jidlo co prichystali bylo vyborne, byla krasna noc, vsichni se bavili….. , presne jak to ma byt.

Six Foot Track 23.-25.4. (Autor: Jana)

27.4.2005 – Minuly vikend byl prodlouzeny a zaroven to byla posledni sance na dlouhou dobu na zorganizovani vyletu. Tentokrat jsem vymyslela 3-denni prochazku po Blue Mountains (asi 1,5 hodin od Sydney), ktera se jmenuje Six Foot Track (pravdepodobne od sirky cesty, ktera je po vetsinu doby siroka asi 1,80m). Je to originalni cesta pro konskou dopravu, celkem oficialne 42km, ale usli jsme o neco vic, cca 45km, z Katoomby do Jenolan Caves. Bylo nas 6. Ja, Pete, Marketa D., Zofka, Viera a Petr. Potrebovali jsme aspon 2 auta, protoze z Jenolan Caves existuje zadna doprava, to se nam podarilo a tak jsme v sobotu 23.4. rano v sest vyrazili. Za 10 minut 6 dorazila Zofka a pak jsme jeli do Alexandrie, kde uz Petr s Vierkou cekali na Marketu. A nastal prvni problem. Marketa v noci hyrila a sla spat ve tri rano, takze zaspala a 5 lidi na ni cekalo asi 20 minut. Nastesti mela zabaleno, jenom si potrebovala udelat svacu a dat se dohromady. Pak uz jsme jeli, rano nebylo tolik aut, takze jsme cestu do Katoomby zvadli v pohode, s jednou prestavkou na kafe a Red Bulla. A benzin. Trek zacina kousek (asi 2km) za Katoombou, u atrakce Explorers’ Tree, coz uz neni ani strom, jen pozustatky kmenu, zcasti slepeny dohromady betonem. Ale je to atrakce, protoze se na nej podepsali prvni 3 objevitele cesty pres Blue Mountains – Lawson, Blaxland a Wentworth. Taky se po nich jmenujou mesta v BM.

1. den

Vypakovali jsme bagly – plna polni, vcetne stanu, spacaku, obleceni, jidla a piti na 3 dny, kluci opet nasedli do aut a jeli do Jenolan Caves. To byla bohuzel trochu delsi cesta, asi 75km, takze jsme my, holky, museli cekat. Cesta k jeskynim je dost klikata, takze jsme dohromady cekaly 2,5 hodiny. Neslo to udelat jinak, jedno auto se nechalo u jeskyni a druhym se oba vratili zpatky. Tim padem jsme se pak meli jak dostat zpet do Katoomby. Behem cekani jsme pozorovali ostatni walkare, na jejich prani je fotili a slibovali si, ze se urcite potkame po ceste nebo v kempu, ulevovali, pojidali babovku a Vieru napadaly zakerne plany. Jeden z nich I uskutecnila. Petr totiz neni zadny tintitko, takze si vezl napriklad kilo slaniny, 10 vajec natvrdo, Viera a Petr meli dohromady 2 bochniky ceskyho chleba, lancmit, cibuly atd., atd., jeho bagl vazil ze vsech nejvic, odhadem tak 25kg a tak Vierku napadlo, ze uz dalsi kilo navic ho nezabije a (s mou pomoci) mud ala do spacaku kilovej kaminek. Pry at na to prijde na konci dnesniho dne, az si bude chystat postel. To jsme mimochodem po ceste zavrhli, protoze jsme videli, jak se Petr poti a trapi se s vahou batohu. Takze jsem domluvili dalsi plan a to, az se Petr vzdali od batohu, tak nekdo kamen vybali. Ale zpatky k zacatku. Cekalo nas 15km cesty, prvni noc jsme meli stravit v kempu u Cox River. Nezbytna fotka pred vyslapem a pak na nas cekal snad nejhorsi sestup z celeho treku. Moc a moc schodu, ktere vedly strme dolu do udoli Megalong Valley. Vierka s Petrem meli jak bagl na zadech, tak si jeste navic pripevnili batuzek zepredu, takze meli zatez na vsech stranach.
Jak jsme tak postupovali dolu, vsem se nam zacali klepat nohy a podlamovat kolena z toho, jak jsme sli po schodech dolu a pod tihou nakladu. Sestup byl tezky, ale vyhled stal za to. Uz skoro ke konci sestupu si Marketa nasla dva klacky, ktere pouzivala jako hole a jak byla cela rozradostnena, ze se ji jde dobre a ze ji chybi uz jen lyze, vyvrkla si kotnik. POdle me byla jeste pod vlivem. Po chvilce stravene na zemi, kotnik opet rozhybala a slo se dal. Prosli jsme kolem Nellie’s Glen a ocitli jsme se v udoli Megalong Valley a sli jsme vicemene po rovince. Protoze jsme vyrazili az v 11.30, vsem nam po chvili chuze vyhladlo a tak jsme u Megalong Village
zastavili a dali si obidek. Vesnice se sestavala ze stare skoly a par budek, ktery tu maji historicky vyznam. A pasli se tam konici.
Dali jsme si asi 20 minut prestavku, najedli jsme se a pak pokracovali dal. Zofka dala konovi zelatinovy ovoce a docela mu to chutnalo. Pocasi bylo objednano ke spokojenosti vsech, kolem nas zpivali ptaci, povetsine jeden, co znel jako vrzajici dvere, litali tu papousci a my postupovali po ceste, ktera byla oddelena branou, kterou jsme bud museli prelezt nebo si ji otevrit a po sobe zase zavrit. Sli jsme dal a dal, prosli jsme zcasti po soukromych pozemcich, presli silnici u Old Ford Reserve a pokracovali podel reky Cox River. Cesta za mustkem se zuzila a zacala I stoupat vzhuru, ale nebylo to tak hrozny. Po ceste jsme potakavali par turistu a cyklistu. Obcas jsme se museli zastavit a sundat batohy, protoze se pekne pronasely a byly tezsi a tezsi a ramena nas bolela cim dal tim vic. Pred poslednim sestupem ke kempu jsme si udelali prestavku, nabrali novych sil a vyrazili zase po par minutach dal. A pak me zacal bolet bok a ozvaly se puchyre z minuleho tydne. Sotva jsem sla. Pod nami se vlnila reka plna balvanu, na jednom miste jsme videli divoke vceli a pak jsme prisli k Bowtells Swing Bridge, na jehoz prechod jsem se dost tesila. Kdyz jsem k nemu dopajdala, vsichni krome Zofky tam cekali. Zofka pokracovala dal smerem ke kempu. Cesta pres most byla ale alternativa. Peter nas upozornil na idelani misto pro kempovani, primo pod mostem, u reky a daleko od lidi. Asi jsme tusili co by nas cekalo. Peter se nabidl, ze pro Zofku dojde. Za chvili byli zpatky a tak jsme si to stradovali dolu k rece, po balvanech presli a zabydleli si nase nocoviste. Opravdu idealni, ohniste bylo pripravene, travnata plocha byla rovna bez hrbolu a tak se kluci vydali na drevo a my jsme zacali stavet nase loznice. To byla prilezitost pro vyndani onoho kaminku z Petrova spacaku. A batoh byl nejbliz u me. To uz bylo asi 5 hodin a zacalo se stmivat. Kdyz uz bylo dost dreva a vsechno bylo pripravene, otuzilci – Zofka, VIerka a Marketa - vlezli do studene reky a dali si sprchu (zplastove lahve), ostatni – ja, Peter – si umyli zakladni casti tela a pak se pustili do vecere. My jsme meli uz uvarene testoviny, takze jsme nemeli zadne starosti, Petr vyvalil slaninu a rozdelil se s Vierkou, Zofka taky mela nejaky testovky a Marketa dojidala bagety, ktery mela na svacinu. Nejvetsi odmenou za dnesni vykon bylo vinecko bile i rude. Kazdy si ho tahl a tak se kazdy I odmenil. Po par sklenkach, respective hrnickach, se holky zminili Petrovi, ze krome svych veci, mel v batohu I kamen. On tomu nechtel za nic na svete verity, tvrdil, ze by to vedel a ze by nic takoveho neudelal a nedal se presvedcit. Kdo vi, kdy se s tim smiril. Rano uz si pak daval pozor. Peter se mi trochu opil a upijel ostatnim, tim padem jim delal jejich bagly lehci. Unava se na nas podepsala, nejvic na me, byla jsem v “posteli” prvni. Noc byla v pohode, dokonce jsem si I vyspala a moc se nebudila.

2.den

Rano nas porobudili Lednaci – Kookaburra – svym chechtavym zpevem.
Vstavali jsme v 7. 2 hodiny nam trvalo nez jsme se umyli (Petr a Zofka si dali opet koupel v rece), najedli, zabalili, uhasili ohen a vyrazlili. Nikdo mi nechtel verit, ze dneska mame ujit 19km.
Nemohla jsem si ale nechat ujit prechod pres houpaci most. Vsechny holky jsme vylezly do kopce k zacatku mostu, Petr presel pod mostem a cekal na nas na druhe strane a Peter nas vsechny vyfotil. Musely jsme vzdycky cekat, az ta pred nami dorazi na konec. A bylo pul 10. Dosli jsme za chvilku ke kempu a jak jsem uz psala, asi jsme meli tuseni, co by nas tam cekalo a proto jsme zustali u mostu. V kempu bylo hafo lidi, spoustu aut a hlavne rvouci deti. Museli jsme zase prejit ricku na druhou stranu po kamenech a pak to zacalo. 19km. Kopec. Porad do kopce.
Nekonecnej. 10km v kuse, do kopce. Neuveritelny. Vsichni jsme toho meli dost. Ale na to, ze to bylo porad do kopce, tak jsme sli docela rychle, alespon podle toho, ze jsme predchazeli ostatni lidi, kteri vyrazili ve stejnou dobu co my. Museli jsme odpocivat casteji, ale po chvilce stani se nam spatne zase rozchazelo. Sli jsme opravdu dlouho a porad do kopce. Uz jsme si mysleli, ze dojdeme do nebe.
Presli jsme pres Mini Mini Sadle a kolem Alum Creeku, 2x jsme presli Cox River, nekdo si i namocil boty. Asi v polovine jsme si dali prestavku na obed, nacepovali vodu z potucku (s pomoci purifying tablets) a par lidi nas zase predebehlo. Sem jsme sli z kopce a doufali jsme, ze uz kopce konci. Jenze nekoncily, spis jich bylo vic. Po 10km jsme konecne dosli na vrchol, ktery jsme ocekavali za kazdou zatackou, dali si prestavku, protahli namozene svaliky na nohach, ja jsem si zkontrolovala puchyre a doplnili jsme tekutiny. Petrovi se do kopce slo dost spatne a obcas jsme mysleli, ze to vzda. Pred nami bylo jeste dalsich 9km, tentokrat uz to ale nebylo jen do kopce, slo se po rovine a do mirneho kopce. Meli jsme toho zase dost a nemohli jsme se dockat, az dojdem do kempu Black Range. Ke konci nam k pochodu pomahalo zpivani, nemysleli jsme tolik na to jak daleko mame jeste dojit a docela nam to utikalo. A dochazela nam voda. Na treku nebyl zadny zdroj vody, krome vody z reky a v kempech destova voda v kontejnerech. Zase jsme predbehli par lidi – rikejme jim Teplousi, Novozelandan, Mladoch se Slecnou a Trojice. Trojici jsme potakli v sobotu u mostu a v nedeli na vrcholu. Teplouse jsme neustale dohaneli, protoze porad odpocivali, Mladoch pak utekl Slecne, ktera se pridala k Novozelandanovi a odpocivala s nim, Mladoch na ni cekal a volal na ni, jenze byla dost daleko, takze ho stejne neslysela. Tesne pred kempem, nas odhad byly 2 km, jsme objevili pekny mistecko na kempovani, opet mimo kemp, ale bez vody. Vsem se tam libilo, ale protoze jsme nemeli skoro zadnou vodu, Vierka s Peterem sundali bagly, vzali vsechny lahve a uvolili se, ze dojdou do kempu pro vodu. My jsme mezitim pripravili ohen, nanosili drevo, postavili stany a cekali az prijdou. Prisli asi az za hodinu a pul. Zjistili, ze kemp je jen kilometr daleko, ale po tom, co nacepovali destovou vodu, tak zahnuli na spatnou stranu a vydali se dal po treku. Asi po kilometru zjistili, ze jdou spatne a tak se vratili zpakty do kempu a nasli cestu zpatky k nam. Proto jim to trvalo tak dlouho. K veceri jsme meli polivku, Marketa mela nudle, Zofka chleba s tunakem, Petr zase slaninu a Vierka dojedla nasi polivku a mela nudle. Po dopiti zbytku vina, to uz Peter spal, jsme zpivali s Marketou z plndla hrndla a zbytek se pustil do opekani lancmitu.
Padla na me unava a tak jsem se pridala k Peterovi, ostatni me nasledovali za malou chvilku. Noc pro me byla neklidna, porad jsem se otacela nemohla jsem zabrat. K ranu kolem nas hopsal klokan.

3.den
Vstavali jsme neco po 7. Petr uz byl vzhuru, pripravil ohen a pro vetsinu kafe. Skoro vsichni rano pouzili lopatku – na vykopani dirky na velkou. Posnidali jsme, pockali jsme az nam na slunicku uschnou stany, sbalili, poklidili a protoze nas cekalo jen 8km ani jsme moc nechvatali a vysli jsme az v pul 10.
Po 20 minutach jsme dorazili do poloprazdneho kempu, skoro vsichni uz vyrazili krome Mladocha se Slecnou, nacepovali zase vodu, Petr si jeste jednou odskocil na normalni zachody.

Black Range je nejvyssi cast celeho treku, neco malo pres 1200m nad morem.
Ocekavali jsme, ze posledni cast cesty k Jenolan Caves bude jen z kopce, ale 2x nas prekvapil docela prudkej kopec. Vsechno jsme zvladli, presli jsme pres silnici a pomalu a jiste jsme se blizili k jeskynim, nasemu konecnemu bodu. Tentokrat jsme uz nikoho nedohnali. Posledni cast byla dost z kopce a narocna na lejtka, slo se spatne, ale vsechny nas tahlo to, ze konecne sundame bagly, ja ze si sundam boty a osetrim puchyre a ze pojedeme domu. Pocasi bylo perfektne nacasovane, v sobotu a v nedeli bylo krasne a v pondeli se zatahlo a vypadalo to na dest. V pul 1 jsme dorazili na parkoviste, nalozili bagly, ale museli jsme cekat do 1.20, protoze silnice byla uzavrena kvuli autobusu. Silnice je totiz dost uzka a klikata, tak autobus potrebuje silnici sam pro sebe. Moje puchyre se od minuleho tydne zvetsili a nalili vodou. Six Foot Track byl narocny a tezky, ale urcite to stalo za tu namahu a zazitky.

"Velky patek ;0)" - Vecirek s Pan d' olive

V patek jsem po praci prijela domu rychle se zbalila na vikendovy vylet a vyrazila na babsky vecirek s holkama z Pan’d olive (sandwich bar v North Sydney, kde jsem jeste pracovala pred 1.5rokem) Chteli jsem jit do Prahy, ale tam bylo vse zabukovano, tak jsme opet po roce sly do “u nas doma” Bylo nas asi 10. A byla to “hvezdna sestava”;0)(Ovsem z tech dob co ja jsem tam delala, tam byla uz jen Paola a Evca)

Protoze Paole (majitelka shopu) moc chutnala becherovka, tak hned ze zacatku po prvnich pivech a sklenkach vina obednala pro vsechny panaka. Ja jsem nechtela moc pit, kvuli memu vyletu na ktery jsem vyrazela uz rano v 6am, ale nakonec jsem neodolala a taky hlavne jsem nechtela trhat partu, tak jsem se pridala. Meli jsme smazeny kvetak, spenat, kacenu, svickovou, talir pro dva s rizky (ktere nikdo nesnedl a tak ja jsem je nakonec mela na vylete na svacinu), spanelsky vrabec, uzeny, …… vse u prostred stolu a kazdy si ochnutnal od vseho trochu. A nakonce jsme meli teply strudl a jahodove knedliky. Vsem to moc chutnala, hlavne Italkam;0) mezitim bylo dalsi kolo, pro zmenu Slivovice a pak jsme to zakoncili tremi koly B52 (panak – kahlua, baylies, apsynt a nakonec se to zapali) Me nenapadlo nic jineho nez pri prvnim kole zvednout horici shot a apsynt se mi rozlil po prstech a samozrejmne ohinek s nim. Tak jsem chvili svitila ;0( ale dopadlo to dobre. Je Pravda, ze kdyz je nekdo pod vlivem, tak je tak nejak odolnejsi.;0)

Po tom vsem, k memu udivu, jsem na sobe ale nepozorovala nijak zvlastni vliv alkoholu. Kdyz jsme se omlouvaly obsluze za to jak tam vyvadime, s usmevem nas ujistili, ze je to vse v poradku, ze se i oni sami bavi a ze jim to pripada jak z filmu. ;0) Od tamtud jsme se presunuli do baru BURBOUN nebo jak se to jmenovalo na KINGS KROSS, kde jsme se nezdrzeli ani 5min. a pokracovali do jineho, kde jsme zase vydrzeli az do pul treti do rana. Celou dobu jsme tancili, ja jsem vse zakoncila 2 dzusama s vodkou, ale nasledky nebyly vubec tak hrozive, jak jsem predpokladala.

Chytla jsem si taxika z Town Hall a protoze jsem dostala z toho vseho skytavku, ridic byl cely nervozni a porad se me ptal jestli jsem OK ;0) Ja jsem nemela zadny problem jemu se ulevilo kdyz jsem vystoupila a protoze jsem nemela klice a nechtela jsem nikoho doma budit domu jsem sla pres plot a oknem. Mela jsem stavat za 2 hodiny (v 5am), ze si jeste pred tim nez vyrazime udelam svacu.

Budik jsem samozrejme neslysela a vzbudila jsem se az po 6. Nikdo ale jeste nedorazil, tak jsem zacla delat svacu, ale mela jsem poradny headache, tak to neslo vse tak hladce. Nakonec po 20 min jsem to vse zvladla a mohli jsme vyrazit.

PS: Dneska je to 3 roky co jsem prijela do Australie

Novy JOB

Od stredy 20.4. mam (pro zmenu) novou praci. Pracuju pro Creative Holidays na Bondi Junction. Nejdriv to vypadalo, ze asi zadnou praci nenajdu. Hledala jsem 4 mesice a porad nic. Poslala jsem nakovych inzeratu a zaregistrovala se se spoustou firem na zprostredkovani prace. I po drobnych upravach meho resume – porad nic. Na chvili jsem uz I rezignovala a rekla si ok, kdyz nemuzu ted nic poradnyho najit, tak alespon udelam zmenu a misto uklizeni si zajdu nejaky kaficko od rana do odpoledne abych byla vic mezi lidma.

Byla jsem na trailu v jednom bistru hned za nasim barakem, ale bylo to neco jako v sandwich baru , akorat jsem tam roznasela jdlo a utirala stoly a pak vse uklizet a to se mi uz nechtelo.

Potom jsem nasla inzerat na internetu Pancake on the Rocks. (palacinkarnu), ze hledaji staff. Tak jsem si tam zavolala a reklimi abych dosla vyplnit form, jiny den jsem tam sla na interview a majitel te restaurace me prijemne prekvapil, kdyz po chvili co jsme si povidali mi nabidl misto supervisera. Navic mi rekl, ze nemam se rozhodovat hned, ale prijit tam s pritelem na veceri, abych tak nejak vydela, jaky to tam je kdyz je busy. Nabidku jsem prijala a s Honzou jsme tam v tydnu vyrazili. Byli jsme velice spokojeni. Na konec jsem mu tedy zavolala, ze bych nastoupila. Ze zacatku jako cisnice a potom az bych to tam okoukla, po 2-4 tydnech bych “povisila”. Jenomze uz prvni den to bylo takovy, ze tam pracovali samy mlady (hlavne asiati) a ja jsem si tam pripadala jako pani vedouci na pionyrskem tabore. Navic zakaznici byli taky tak z 80% Asiati a to me taky s…..No nebyla jsem z toho nadsena. Tak jsem rano mela uklizeni a pak jsem chodila do pancakes. Po prvnim tydnu jsem mu rekla, ze to neni uplne tak jak jsem si predstavovala. Byl v pohode a rikal, ze jeho nabidka porad plati, ze budu OK, jen jak se trosku zabehnu. Byla jsem tam jeste dalsi tyden a treti uz se nekonal, protoze jsem zaplat panbuh dostala tu novou praci, kde jsem ted.

K teto firme jsem se dostala tak, ze Rose (Frankova manzelka a Frank je kamarad Honzi, bydleli spolu znaji se od te doby co Honza prijel do Australie) pracuje ve stejne budove (TRAVEL HOUSE), kde je spoustu jinych cestovnich agentur. Objevili se tam pracovni prilezitosti a Rose mi o nich dala vedet, at tam poslu resume, ze by se pripadne zminila a doporucila by me. Po nejake dobe me zavolali, jestli bych mohla prijit na interview. Bylo to me prvni. Dopadlo nad moje ocekavani a I kdyz mi na rovinu rekli, ze jeste maji prijit dalsi, tak ze to treba ted nevyjde, ale ze si tam schovaji me resume a jak se tam neco obevi, tak se mi zase ozvou. Netrvalo dlouho a za tyden jsem tam byla na dalsim interview. Bylo to zase s jinou pani na jine misto, ta se mi uz predem omlouvala, ze jsem prvni a ze maji prijit jeste dalsi, ale ze at to nevzdavam a kdyz I tohle nevyjde ze mam vydrzet. Ja jsem od toho nic ani necekala. V tydnu mi shodou okolnosti zavolala moje byvala ucitelka ze skoly, ze jestli jeste hledam praci, ze ma pro me kontakt a ze si mam zavolat do jedne cestovky, kde hledaji studentku na polovicni uvazek. A ze jen staci, kdyz se s nima domluvim, kdy muzu prijit, a ze je to vicemene tutovka. Trosku nevyhoda byla, ze to bylo o neco dal od nas, ale porad by to jeste slo. Zaroven na konci toho tydne mi Honza rikal, ze jeho sef mu rikal ze by me zamestnal na 4 hodiny denne – zvedat telefony, davat do pocitace faktury, no jako takovou vypomoc a ze se domluvime zacatkem tydne.

Zacatkem dalsiho tydne jsem se zkousela dovolat do te cestovni kancelare ale bez uspechu a najednou telefon. Volali mi z te firmy jak jsem tam byla pred tydnem na interview a ze jestli bych mela zajem, ze by pro me meli temporary position na 2 mesice (zatim) , s tim ze se tam potom rysuje uz permanentni. Ani se mi tomu nechtelo verit. Najednou jsem si mohla vybrat ze 3 jobu. Tento z nich byl ale nejvyhodnejsi a tak jsem to hned bez vahani vzala. Kdyz se me ptali, kdy bych mohla nejdive nastoupit, tak jsem si rekla je pondeli, tak dokoncim tyden v tech mych pracech a od pristiho zacnu na novo, tak od pondeli (respektive od utery, protoze byl prodlouzeny vikend) Zazkocila me otazka:”neslo by to drive?” Tak jsem nastoupila od stredy. V uklidu jsem si sehnala za sebe nahradu ze dne na den a to tak ze jak Honza pracuje v praci kde jsou kancelare, tam uklizela jedna holka, ktera mu prave v patek rikala ze uz ji to neba a ze si chce najit neco jineho. Tak to tak vsechno do sebe zapadalo. Zavolala jsem do pancakes ze uz mam novou praci (coz ten boss vedel, ze si prave hledam neco jineho), a ze uz nemuzu ani tenhle tyden prijit, neznel moc nadsene, ale rikal, ze je moc rad a jestli chci skoncit uplne a nebo ze bych delala jen mene hodin? Ja jsem to myslela tak ze UPLNE!!! Hurrraa.

A tak jsem zacla pracovat v te “vysnene”kancelari. Je to super a jsem moc rada za tu prilezitost, a mam konecne nejaky stupinek od ktereho se muzu odrazit a v zadnem pripade si nestezuju. Jak jsem ale posledni dobou byla zvykla na spoustu pohybu, (jezdit do prace na kole nebo koleckovych bruslich, tam litat po baraku a uklizet, pak zase domu, sem tam neco doma uvarit, upect nekdy uklidit a tak a pak asi 3x do tydne jeste vecer do prace a tam zase litat) tak nejvetsi problem a hlavne prvni 2 dny se zdal skoro neprekonatelny byl: sedet od 9 do 17,30 s hodinovou prestavkou u stolu a u pocitace. Ale snad si zvyknu za chvilku.

Vyhlidkovy let nad Sydney

Konecne jsme nasli s Honzou termin, kdy si Honza mohl vychutnat svuj vanocni darek - vyhlidkovy let nad Sydney. V nedeli (10.4.) podle predpovedi mel byt krasny den a tak jsme byli domluveni s pilotem (Pepou Travnickem) ze se sejdem v 9 am na letisti v Liverpool. Jel s nami jeste Honzuv kamarad (Palo) abychom zaplnili 4 mistne letadlo. Obloha byla bez mracku, tak jsme byli nateseni – fotaky pripravene, nabite baterky,….


Jak jsme se ale blizili k letisti, na obzoru se zacali objevovat mraky a postupne se tak zatahla cela obloha. Pepa nam volal, ze to bohuzel dneska nepujde, protoze mu volali z letiste, ze nas nepusti nahoru. Nicmene jsme uz byli skoro na miste, tak jsme se I presto sesli na letisti, koukli jsme se na letadla a dohodli se ze si dame alespon snidani nekde na ceste a domluvime dalsi termin. Jak jsme tak snidali, tak mraky najednou zacali ustupovat a to uz jsme videli I letadla z toho maleho letiste a tak jsme se po snidani vratili zpet. Obloha se mezitim uplne vycistila, tak, ze byla bez mracku a my jsme si uzili nadherny let.

Leteli jsme z Liverpool smerem na sever k Palm Beach a potom po pobrezi az k Wollongong a zpatky na letiste. Let trval asi 1hod.20min. Byla to nadhera, hlavene kolem celeho pobrezi s vyhlidkou na vsechny plaze s meste v pozadi.Palem na zadnich sedackach jsme porad fotili a ja jsem k tomu jeste natacela video, tak to tak cele uteklo, ze jsme si po priletu rikali a ted by jsme mohli letet znovu a konecne si ten let vychutnat;0) (protoze jsme byli busy s dokumentovanim cele te udalosti) Bylo to super, stalo to zato. Bezesporu to byl jeden z nejvetsich zazitku tu v Sydney. Po priletu jsme si tam jeste chvili posedeli a jeli dom. Ja jsem jeste ten den jela na Bondi s Janou, byl krasny zapad slunce a my jsme si udali hezkou prachazku Bondi Jnc. na Beach a na zpatek.